• historie obecní kroniky

Vybrané ukázky pochází z kronik vedených Janem Rousem.

Zámčiska

• Vypravuje se, že na „Zámčiskoch“, na Klenově, za starých časů stával zámek a v něm panstvo se služebnictvem. Kuchařka toho zámku ztratila kdysi klúče a nemohla tudíž zámek ve dveřích otevřít. Rozhněvána svým trapným postavením, zakĺnúla: „Bodaj by sa ten zámek zapad!“ Myslela jenom zámek ve dveřích, ale stalo se více než chtěla. Celý totiž zámek, celá budova propadla se do země, se vším, co v ní bylo a žilo. Všecky peníze a nahromaděné poklady i věžní zvony propadly se do země. Po dlouhé době lidé na tom místě našli jeden z propadlých zvonů. Divoká sviňa jej vyryla. Zavěsili zvon na brňovský zámek, kdež při každém svém zachvění světu hlásá historii svého z hrobuvstání: „Sviňa zvon vyryla, sviňa zvon vyryla.“

Na tom místě, co sa ten zámek na Zámčisku zapad udělala se veliká jama, díra. Ta se zaplavila vodou a utvořilo se jezero, veliké a hluboké. Bývalo na Bátrnce. Dnes je z něho mělký močál nepatrných rozměrů, porostlý sítím a ostřicí. Starý Ides z Růžďky, který zemřel v květnu r. 1928. ve stáří 84 let, říkával, že když tam salašníci pásali ovce na Rovném Grůni, napájeli je v tom jezeře, které tehdy bylo veliké i hluboké. Chlapci hloubku jeho zkoušeli tak, že dlouhé jedlové tyče prudce vráželi do vody. Tyč se potopila, ale po delší chvíli vyplula na povrch, z čehož soudili, že tyč dna nedosáhla, jinak že by se byla do něho zabodla. Jezero prý mělo podzemní odtok, a když do té díry vstrčil těžký špalíček dřevěný, vyplul kdesi u Búšů do potoka.
V tom jezeře bývali draci. K tomu jezeru honíval pasák ovce pást. Ovce měly na krku veliké zvonce plechové, „křapáky“ jim říkali. Jednou tam od východu přišel černokněžník vykřikovat ty draky z toho jezera. Z knížek říkal. Ale ten pasák s těmi zvonci ho mýlil, tak že nemohl s těmi draky nic svést. Pravil tomu pasákovi, aby ty ovce do třetího dňa honil nekde inde, že toho litovat nebude. Pasák tak udělal. Na třetí den přihnal zase ovce k jezeru. Černokněžník šíb! prútkem na jezero a jezera vyjel veliký drak. Hned ho „zakuznál“ (dal mu uzdu) a kázal pasákovi, aby si naň sednul. O ovce aby se nebál. Síbnul po druh (po druhé) a z jezera vyjel druhý drak, větší jak první. Také toho zakuznal a sedl naň ho sám. Poučil pasáka, bude-li drak zůstávat pozady, aby ho jej šíbnúl po zadku; bude-li předbíhat, aby ho šíbnúl po předku. Nato se dali v let. Letěli pořád k východu. Dlouho letěli, až přiletěli do sídla černokněžníkova. Tam slézli. Černokněžník zabil toho menšího draka, uťal mu hlavu a rozsekal ji na malé kúščínky. Pravil pasákovi, aby šel ty kúsky prodávat za značný peníz, levněji aby to nedával. Pasák šel, ale zdálo se mu to moc drahé. Prodával to o hodně levněji a brzy to poprodal. Vrátil se s penězi k černokněžníkovi a ukázal mu, co utržil. „Začs prodal, to bude tvé,“ pravil mu černokněžník. Večer mu pak kázal lehnút na halenku. Pasák na ni odespal a když se probudil, viděl se na Zámčisku u svých ovec a peníze ležaly na hromádce uňho. Zebral halenku aji s penězi, ovce zajal a hnal dom. Nemohli ho poznat, byl kolik roků pryč.
 

Ďáblovy peníze

• Nejaký člověk poščal si v Klenově peníze na voly od ďábla Rokyty. – I ďáblové mají ména. Ďáblů je hromadu a Luciper je nad něma pánem. – Slíbil, že do jisté doby me je přinese oplatit. A to také udělal. Šel do Klenova a volal naň: „Rokyto, Rokyto!“ Ale ten se neozýval. Konečně se ozval hlas: „Co chceš?“ ale to byl jiný ďábel. „Nesu mu peníze“, povídá člověk. A ten Ďábel mu praví: „Marně ho voláš, toho už dávno néni. Pleščík ho na prženských pasekách zapleščíl. A my jeden po druhém nedědíme. Jen si zeber peníze a di domů!“

Ohnivý špalek

• Na Hrubé Lhotě žil jeden hospodář. Když zemřel, tu jedné noci domácí, už leželi, ale nespali, viděli, jak se ohnivý špalek válí po jizbě. A kúlal sa všady, kde nebožtík choďúval. Po chvíli se proměnil v chlapečka a všecko si přehlídal. A pak se ztratil.

Umrlec na koni

• Kdesi u Hranic byl jeden člověk, který střílíval do mračen. Když umřel, jezdil po lesi na koni a měl při sobě černého psa. Jak se to lidé dověděli, šli do toho lesa hlídat. Chlapa chytili a poslali pro katy. Položili ho do truhly a vezli na Smolnou horu. Měli zapřažené tři páry koní a pořád jim hemovalo. Koňům tak pěny od huby chlópaly, nemohli toho chlapa utáhnout. Ten z truhly vždycky hlavu zdvihl a pravil: „Hrome, bij z jasna!“ A hrom pořád bil z jasna. A jak tu hlavu zdvihl, kat ho vždycky udeřil palicú po hlavě. Jak ho na tu Smolnou horu dovezli, kati mu uryli hlavu.

Strašidlo

• Bechní dyž šrotili zboží, dycky jich cosi strašilo. Jednou když zase šrotili, házelo jim hlinu do mlýna a klocky po nich házalo a Juhanu to lisklo. Juhana sa šla podívat ven, kdo to, ale žádného neviděla. Šrotili dál, ale dyž jim to pořád tak házalo, šli dom.

Uvázal „nedobrého“

• Šavrda jednúc uvázal „nedobrého“. Pod Rúžčkú na kopečku se střetnúl s „nedobrým“, jak leťél v povětří. Svítil mu; on je světlý. On Šavrda sa ohlédne a praví mu: „Já nepotřebuju, abys ně svítil, já vidím.“ A uvázal ho – nejakýma slovami – tak, že „nedobrý“ pustíl ze sebe lejno ta jak kolomaz a chrstnúl to po Šavrdovi. Byla z toho bařina, když to spadlo na zem, ale ohnivá. Ale Šavrda věděl napřed, co bude a rychle uskočil. Jen kúšček mu padlo na župicu a spálilo mu ji na tem místě. Kdyby nebyl uhnúl, bylo by ho to spálilo.

Čert a dráb

• Jan Dančák, Tkalcův, slýchal od předků, že na „Bobrkoch“ – dvůr mezi Jablůnkou a Vsetínem – kam lidé z Bystřičky a Růžďky chodívali na robotu, byl jeden tuze nedobrý dráb. Pořád jen klnul a nadával. Jednou sušili seno a mračilo se zle. Dráb naporučil lidem, že musejí být do jisté doby s prací hotovi, kdyby je měl čert zebrat. Zrazu přiletěl čert, uchytil drába a už sa s ním nes k Radhoščom. Drábovi tak sa nohy kombélaly. Křičál: „Kdo dobrý, pomožte!“ Až na druhý deň sa vrátil z Rožnova. Čert ho nezahrdlíl.

Čert a hajný

• Jeden hajný šel za bouřky horú. Vidí na veliké skale ogara, jak se tam divně chová. Jak sa zablesklo, ogarec smýk pod skalu a zas ven. Tak se to několikrát opakovalo. Hajnému to napřed bylo divné, ale pak si pomyslil, že je to cosi nedobrého a že ogara střelí. Nabíl si flintu „nazpátek“, střelíl po ogarovi, ten sa zvalíl a rozlél jak kolomaz. Hajný spokojeně bere se domů a tu potká pěkného velkého mládence. Ten se před ním zastaví a ptá se ho, jak a čím střelil, že toho chlapa hned trefil. Hajný však se nechtěl cizímu člověku svěřit a dělal, jako by nerozuměl. „Jen se neboj,“ utišoval ho mládenec, „a řekni ně pravdu, jaks to udělál a já sa ti odměním. To byl můj nepřátel. Už po něm biju sedn roků a trefit sem ho nemoh.“ Hajný se mu tedy přiznal a své tajemství mu vyzradil. Mládenec vyňal hrstečku střelného prachu a, podávaje jej hajnému, pravil: „Nabiješ-i tímto prachem svú flintu, budeš mět vždycky šťastnů ranu. Ale to ti pravím, nedávej věc jak jedno zrnko. Dáž-i věc, budeš neščastný. Až ti prach vyjde, stačí, dyž jediné zrnko přidáš do jiného prachu a ten bude mět také takovú moc“ Hajný poděkoval neznámému mládenci a slíbil podle rady jeho se zachovati. Také nač namířil, všecko trefil. Byl hon. Střelci si dobře všimli, že hajný tak skrblí prachem a přesto, že ani jednou ranou nechybí. Smáli se však jeho lakotě. Hajný, aby dokázal, že není takový, za jakého ho považují, nasypal do flinty větší množství toho prachu, však že mu ho dost ještě zbude. Střelil, ale flinta se roztrhla a hajného zabilo.

Čert a dívka

• Za jednou dívkou chodil čert. Ale ona nevěděla, že je to čert. Měla ho ráda, až se s ním zapletla. Jednou vymiškovali barana a ta dívka se ta baraní vajca usmažila. Sedla si na borovu lavku a dala sa ty vajca jest. A tu přišel ten její milý. Ona mu pravila: „Dám ti hádanku, jestli ji uhodneš, budu tvoja. Na bora sem sedla, živého sem jedla, živo ono, živa já, uhodneš-i, budu tvá.“ Čert marně hádal, dlouho hádal, uhodnout nemohl. V tom kohouti zakokrhali. Čert se ztratil a víckrát nepřišel.

Světlonoši

• Stařenka Machalová z jablůneckých pasek praví, že světlonoši byly veliké ohnivé baně, které létaly v povětří. Někteří zase praví, že jsou to zlí duchové. Když sa na člověka zavěšajú, těžko sa jich zbaví.

Jakýsi forman jel cestou. Když přijel pod Kuhéjdy, začali se mu chytat na vůz světlonoši. Forman se jich bál a začal se modlit. Ale čím víc se modlil, tím víc strašidel přibývalo a naň doráželo. Nevěda si pomoci jiné, začal kylnúť. A když pořád kylnúl, světlonoši se ztratili.

Jednou večer stálo na mostě u Nové Hospody mnoho lidí. Ale to už je dávno. A kyž si tak leccos vykládali, spatřili nad cestou jakési světélko. Někteří, že se na to podívají zblízka. Ale jednomu hned napadlo, že je to světlonoš a své mínění všem projevil. Dali se všichni pískat na prsty a to světlo se začalo množit, jako by rozbil nejakú sklěněnú věc. A za chvilku bylo tolik malých světélek, že nebyly k sečtení. A čím víc pískali, tím se víc množily.

Chromela se svojí ženou vraceli se od Kovářů na pasekách domů přes Panušku. Byla už tma. Od Brňovjáků z potoka vyšlo světlo a neslo se do půl březí. Tam sebou udeřilo a zhaslo. Po malé chvíli zdvihlo se z potoka druhé světlo, letělo na totéž místo a zhaslo. A zas jiné světlo se objevilo. Muž na to hvizdnul a to se obrátili za ním. Ti se polekali a v nohy. Přišlí domů celí zadýchaní.
 

Hastrman

• Když strýc Chalupecký býl ješče pohůnkem, tož pásal voly u „Chladnéj vody“. A dyž to nebývalo prvéj ta jak včiléj. Prvéj nedostál svačinu, mosél si vzíť párů surových zemňáků do kopce, naklasť ohňa a svačinu si upécť. Tož on si takéj vzál tych zemňáků, dyž hnál ty voly pasť a naklad ohňa. A jak sa zemňáky už dopékaly, mosél iť obrátiť ty voly. Než sa vrátil, tož kde sa vzál, tu sa vzál u ohňa chlapík. Mjél červené katě, modrú plúzku, červenů čepicu, v ruce hůlku a na hůlce samé pentličky všelijakých barev. A jak sa pustíl do zemňáků, tak. Bez pobízaní. Tož strýc dyž býl hladový, nebylo mu to velice po chuti. Ale ogar chťél všecky zesť. Tož strýc mu praví: „Už dosť, ogare, už mně neber! Co si bezedný?“ Ale milý ogar nedbá a dál sa v ohni kuce. Tu si strýc povšimnúl, že mu z levého rožka z kabáta kapká voda, že je to hastrman. Strýc uchytíl „kožeňák“ – bič z řeménku po délce stejně tlustého – a škrabýc ogara po chřbetě. Hastrman utěkál k vodě, enem sa za zadnicu držál. U vody sa zastavil a volál na strýca: „Šak já ťa okúpu!“ A věckrát už za strýcem nepřišél. A strýc aji na to zapomňél. Dlúho nebylo nic. Až jednú večér, jak sa prvej chodilo do mlýna, každý kdo měl ve mlýně, mosél si to sám iť zemleť, tak, tak milý strýc Chalupecký takéj šél do teho mlýna, na Konvicu. Ale šél napřeď. Bývala prvéj cesta, jak je včiléj Michalíkův stav. Byly tam šraňky. Tám dyž páni Tonéti plavili dřevo z Klenova, tám na tych šraňkoch chytali to dřevo. Aji lavka tam přes potok byla. Hastrman ale vysypál přes vodu na velikéj zhlani řezinami chodník. A strýc dyž šél, jako potmě, myslél, že sa to tak značí chodník, stúpí na něho a – dzbuk! do zhlaně. Hastrman seďél na šraňku a enem sa škébíl. Povídá, jak strýc leze z vody: „Hahaha, šak sem ťa okúpal!“ A jak šél strýc zpátky, hastrman ležál na lavce napříky, tak že strýc nemoh přejít. Strýc ho poznal a osopíl sa na ňéj: „Co tu děláš, ogare?“ A hastrman povídá: „Čekám na ťa. Daj ně do fajky, daj!“ Tož mu strýc dál a hastrman mu takéj dál teho svého tabáku. A strýc kúřil, až sa zeleňalo, celů noc, a pořád byla fajka plná. Ráno si chce strýc fajku vyklepať a z ní vypad zlaťák. Strýc sa zaradovál, že bude mět zaséj na tabák, až přídu z Uher šverci, že si kúpí dva funty.
   

Vysvětlivky nářečních výrazů

• cérka - dívka
• ogar - chlapec
• šverc - pašerák
• zemáky - brambory
• zhlaň - tůň, hlubina; propast