Valašsko se již v době Třicetileté války zapsalo do širšího povědomí svou protikatolickou orientací. Platilo to především o určitých oblastech regionu, mezi které patřila i obec Růžďka. K ní Bystřička, co do církevní správy, náležela a náleží. Nejzajímavější kapitolou dějin obce do roku 1908 (kdy se začíná se stavbou přehrady) jsou bezesporu události kolem vyhlášení falešného „Tolerančního patentu" z roku 1777, které se sice odehrávaly v Růžďce, ale kterých se účastnili i Bystřičané.
Bývalí jezuité Jan Kořistka a Petr Jiříček, ve snaze zjistit, kolik je na Valašsku tajných evangelíků (jejichž existence byla veřejným tajemstvím), rozhlásili, že podle (jimi smyšleného) patentu Marie Terezie se každý může přihlásit k libovolnému náboženství. Výsledek byl šokující, neboť mnohdy se přihlásily k evangelictví celé obce. Stát reagoval vysláním vyšetřující komise a vojenských oddílů. Byli zatýkáni evangeličtí vůdci a kazatelé.
V Růžďce došlo přímo k fyzickému střetu, kdy občané v noci z 8. na 9. června přispěchali na pomoc zatýkanému kazateli Pavlu Hořanskému; když se odmítli rozejít, byla zahájena střelba, jejíž obětí se stali 3 muži a těhotná žena. Hořanský byl odvlečen do Sedmihradska, kde zemřel. (Na místě tuto tragédii připomíná pomník z roku 1927.) Navzdory tomuto konfliktu tajná shromáždění pokračovala, i přes to, že do všech protestantských vsí bylo nastěhováno vojsko. V celé kampani se jako předseda vládní vyšetřovací komise výrazně angažoval pozdější litoměřický biskup Jan Leopold Hay, který příčinu krize spatřoval ve špatném stavu duchovní správy. Napjatá situace nakonec vyústila vydáním Tolerančního patentu Josefa II. v říjnu 1781, přičemž události v Růžďce byly jedním z nejvýraznějších podnětů k tomuto aktu. Ani po něm se však nedalo mluvit o plné rovnocennosti protestantů s katolíky, kteří měli „velikú právnost", jak vzpomínal po letech jeden starý evangelík. Jisté uvolnění nastalo až po „prajskej" válce (1866).
Problémy protestantů nicméně zcela neskončily, neboť někteří věřící se hlásili k Jednotě bratrské, patentem nepovolené, a většinová část evangelíků se zase nemohla dohodnout, kam má vlastně jejich sbor náležet, zda k augšpurským, nebo reformovaným; nakonec zvítězila druhá možnost. První veřejné bohoslužby se konaly ve stodole jednoho sedláka, roku 1783 byl dostavěn dřevěný kostel. Sbor se těšil podpoře věřících ze Slovenska, ale i ze západní Evropy, bez níž by nemohl být po velkém úsilí dostavěn roku 1872 dodnes sloužící kamenný kostel v Růžďce, kam dochází i většina bystřičských evangelíků. Totéž ovšem platí i o katolících; jejich kostel byl v Růžďce vystavěn roku 1807.
Nutnost vzájemné tolerance v tvrdých životních podmínkách vedla k tomu, že soužití katolíků a evangelíků probíhalo vždy bez výraznějších konfliktů. Faráři obou vyznání napomínali své sbory, aby druhou stranu zbytečně nedráždily. V dřívějších dobách byla často předmětem sporu skutečnost, že evangelíci neuznávali katolické svátky a během nich pracovali (alespoň neveřejně se doma při těchto příležitostech pracovalo např. na výrobě křiváků). Určitá protestantská zášť vůči katolíkům, způsobená vzpomínkou na léta pronásledováni v obyvatelstvu přetrvávala i za První republiky.
V roce 1900 bylo v naší obci 365 evangelíků a 93 katolíci, k roku 1921 uvádí obecní kronika vedle 353 evangelíků českobratrských i 4 členy Jednoty bratrské a 6 adventistů; katolíků bylo tehdy 119. Při sčítání lidu v roce 1930 pak bylo zjištěno 338 českobratrských evangelíků, 167 katolíků, 4 členů československé církve, 6 členů Jednoty bratrské, 3 adventistů a 1 následovníka Kristova; 6 osob bylo uvedeno bez vyznání.
Ne všichni místní protestanti navštěvovali růždecký kostel. Krátce po vydání tolerančního patentu se totiž tamní sbor přiklonil k reformované tradici, zatímco čtyři rodiny z II. („dolního") katastru obce setrvávaly u augšpurského vyznání a počítaly se ke sboru prženskému. Se vznikem nového státu došlo sice k formálnímu sjednocení dvou hlavních protestantských vyznání, svoji úlohu však sehrála jistá setrvačnost. Teprve v roce 1937 se oba sbory odhodlaly ke společným pobožnostem za účelem sblížení.
Soužití obou táborů bylo nicméně dobré, nikterak ovšem nezastíralo odlišný přístup k náboženskému životu. Do kostela chodily všeobecně spíše ženy, velmi řídká byla návštěva dětí, jednak díky případným vzdálenostem, jednak díky nedostatku svátečního oblečení. K odlišnostem mezi katolíky a evangelíky náležela také jiná pojetí osoby duchovního: zatímco protestanti oslovovali svého pastýře „pane kazateli", katolíci měli „velebného pána" čili „panáčka".
Specifikem protestantského prostředí byla úcta ke knihám, hlavně k biblím. U několika zámožnějších rolníků bylo možno nalézt i publikace poměrně starého data vydání, jmenovitě lipský kancionál „Citara Sanctorum" z roku 1737, „Duchovní modliteb poklad" Pavla Jakobaeie z roku 1780, stejně staré bible a jiné náboženské knihy, žádná však nebyla z doby předbělohorské.
Jiným typickým projevem evangelického náboženského života byla existence tzv. nedělních škol. Po celé růždecké diecézi jich bylo v roce 1929 asi deset, z toho jedna u Vaňků v dolním katastru Bystřičky; docházelo tam okolo dvacítky dětí a některé z jejich matek. Tato škola byla založena v roce 1900 K. Vaculíkem, pozdějším kazatelem baptistů v Bratislavě, který však náležel k Jednotě bratrské, a proto byla činnost po dvou letech přerušena. Ve vedení školy se pak vystřídalo několik osob, zanikla však během První světové války, když byli hlavní iniciátoři odvedeni na vojnu. Obnovena byla F. Bartoněm až v roce 1925. Ve 30. letech navštěvovaly v Růžďce a okolí nedělní školy asi dvě stovky lidí s ročním dobrovolným příspěvkem 2 Kč. Od roku 1928 byli Růžďané a Bystřičané členy Svazu nedělních škol, kterému odvedli 200 Kč. Náboženství ve škole bylo dvojí: katolické a evangelické. První zajišťoval růždecký farář, druhé zpočátku řídící Rous, od října 1925 růždecký evangelický vikář, bakalář teologie.
Odštěpením vznikla již v dobách po vydání patentu svobodná reformovaná církev v Hrubé Lhotě, se kterou byli někteří obyvatelé ve spojení, zvláště skupina kolem Jana Kotrly z Růžďky (nyní Bystřička), který před První světovou válkou pořádal doma odpolední pobožnosti, nešpory (růždeckým sborem tehdy neprovozované). Různé domácí pobožnosti byly vůbec běžné, hlavně u evangelíků z pasek. Jejich náplň většinou tvořila modlitba, čtení z bible a postily a zpěv. Ve 30. letech bývaly v létě v oblibě nešpory ve volné přírodě. Jednotlivci také navštěvovali pobožnosti Jednoty bratrské v Jasénce, kam dojížděli i kazatelé z Brna a Prahy.
Jak již bylo uvedeno, byli v obci i adventisté. Šlo o jednu rodinu a jedno svobodné děvče. Byli v obci tolerováni, dokonce do té míry, že ve škole se tiše promíjela sobotní absence jejich dětí i poté, co okresní školní rada odmítla žádost otce o jejich osvobození. Tolerance k jinak smýšlejícím však přestávala platit, pakliže tito učinili byť jen náznak ovlivňování ostatních. Jisté vzrušení přinesli v tomto směru roku 1925 přistěhovalci z Ostravy, kteří začali navštěvovat nedělní školu u Vaňků. Přivedli tam muže, jenž na konci požádal hospodáře, aby mohl „vysvětlit Boží zákon". Jeho vystoupení pobouřilo přítomné do té míry, že jeden z nich shromáždění rozehnal.
Rozšířeným dobovým jevem byl spiritismus. V listu Palacký (orgánu národních demokratů) se o něm dokonce v roce 1920 objevil článek F. Dobeše z Krásna, působící dojmem, že spiritismus je vlastně pokrokové náboženství. V tom případě by se pár pokrokářů našlo i v Bystřičce. Měl přitom v okolí již předválečnou tradici, neboť kolem roku 1908 se objevil na Horní Jasénce. Rozmach však prodělal až za války. Šlo většinou o seance, při nichž produkce se stolem ustupovala do pozadí a shromáždění nabývala rázu domácích evangelických pobožností, kde místo vykladače Písma promlouvalo médium, dostatečně ovšem vzdělané v biblickém učení. Někdy se četlo evangelium a zpívalo se, načež následovala klasická seance. Seance občas navštěvovali i lidé, kteří uvěřili zvěstem, že médium je schopno dělat pravdivé předpovědi. Roku 1923 prý dokonce jeden duch napověděl, kde je zakopaný poklad, nic se však nenašlo.
V době První republiky se v křesťanském náboženství objevovaly četné novinky. Po První světové válce se poprvé v domácnostech ocitl vánoční stromeček. Na štědrovečerní tabuli však ještě nevoněl tradiční kapr, nýbrž vdolky a samotný Štědrý večer nebyl brán jako součást Vánoc, ale jako příprava na ně. Ke konci 20. let se mezi dětmi objevil Apríl (slavený prvního a posledního dubna). Ve 30. letech přišly další dosud neznámé jevy. Když roku 1935 jistá evangelička dala v Olomouci spálit svého zesnulého manžela, vyvolala tato událost velký rozruch a negativní ohlasy. Novotou byla též hudba při pohřbu radního v roce 1937.
S chladným, ba až negativním přijetím se setkaly snahy o etablování kultu českého národního světce Václava. Jan Rous u příležitosti jeho milénia (1929) poznamenal: „Na Moravě a zejména na Valašsku nebylo žádného nadšení pro tyto slavnosti... přes usilovnou publicistickou reklamu." I katolíci v ten den normálně pracovali. Podobně hovoří jeho nástupce ve funkci kronikáře František Bartoň. Když hodnotí situaci po Mnichovu 1938, oceňuje to, jak se národ semknul v jeden celek, a dodává: „Zarážející však pro náš lid při celé této věci je úsilí některých vedoucích hlav státu, aby vše, co se nyní buduje, bylo prodchnuto svatováclavskou tradicí. I když s láskou a úctou vzpomínáme na tohoto krále země české, přece nečekáme žádných změn od vzývání tohoto jména." Tehdejší kronikář dává přednost „návratu k Bohu živému, jemuž jedinému plným právem náleží jméno svatý."